Každý rok, na přelomu ledna a února vzpomínám na Vánoce. Teď tím nemyslím Štědrý večet, ale ty týdny před tím. Okamžiky kdy je všude sníh – ve vzpomínkách si to kreslím hezčí – na náměstích stojí stánky s medovinou a svařiným vínem. Lidem se kouří od úst a všichni se na sebe tak trochu víc usmívají. Obyčejná šeď života je skryta pod blikajícímy světýlky a barevnými čepicemi. Svět jako by těch pár dnů v prosinci byl hezčí.

A teď se už blíží léto, sníh nikde, večery kdy je ticho a snáší se sních k zemi a křupe pod nohami jsou nenávratně pryč… =/

Sometimes I have opportunity to visit some places without anyone there. Last december I had my camera with my when first snow hit Brno. It was nice storm and we get like 5 or 8 cm that day. Clouds were low, wind was blowing. So I get into a car and headed to Kraví Hora. Beacause I knew nobody was there and the snow will be virgin withou any foot trails. And I was right and lucky. I cought the last light rays of the day. It was quite late but lovely.

Druhé kolo fotografa roku 2011 mělo téma Když se čerti honí. A ačkoliv téma blesků, bouří a deště patří mezi mé velmi oblíbené, fotek mnoho nemám. Bude to tím, že jsem dosud nepořídil pořádný stativ a ta hrůza kterou vlasním je ve spojení se zrcadlovkou prakticky nepoužitelná. Takže fotit blesky mohu jen když se nade mnou někdo slituje a stativ mi půjčí. Což je případ všech 3 fotek, které jsem do soutěže poslal. =)

Ta 1. vznikla na pobřeží Floridy při čekání na start raketoplánu. Bohužel, kvůli těm bleskům byl start odložen, takže ten jsem vyfotit nemohl. Ale přesto stála ta noc v autě ve společnosti piva a komárů za to. 2. a 3. fotka pochází z jedné né moc bouřlivé noci nad Brnem.

P.S.: Pokud se vám fotky líbí, nevájete na ně kliknout a obodovat – ideálně 5ti hvězdičkami =)

Letošní svátek 17. listopadu jsem strávil na bazéně v Olomouci. Konal se tam totiž již 40. ročník Memoriálu o pohár MUDr. Jana Opletala. Olomoucká padesátka není jeden z nejfotogeničtějších bazénů, ale od letošního července, kdy na bazén pořídili zbrusu nové plováky se tam fotí jedna radost. Navíc když chvíli před 11 začalo na hladinu svítit nádherně slunce a světlo bylo úžasně měkké, nedalo se odolat. Bohužel, jako pokaždé, jsem na závodech nebyl fotit, ale s elektrickou časomírou, což znamenalo, že s foťákem se nehnu z jednoho místa. Skoro jako na fotbale. =) I tak si myslím, že se celkem dařilo a už se nemůžu dočkat 41. ročníku.

I kolo – Krajina posedlá vodou

Uzávěrka: 6. 12. 2010

Vyhodnocení: 2/2011

V minulých ročnících naší soutěže jsme už absolvovali řadu „krajinářských“ témat. Zkuste fotografovat krajinu se zakomponovanou s vodní plochou, řekou či mořem! To patří k velkým fotografickým zážitkům.

II kolo – Když se čerti honí…

Uzávěrka: 3. 1. 2011

Vyhodnocení: 3/2011

Když prší, když leje, když je boží dopuštění a svatý Petr se zlobí, pořád to ještě neznamená, že tyto přírodní jevy umíme zachytit jen černobíle. Zkusme si nasadit pláštěnku a ochranný obal a nebojme se deště. Je obrazově moc vděčný.

III kolo – Slunce je veliký básník!

Uzávěrka: 7. 2. 2011

Vyhodnocení: 4/2011

Umíte už zachytit brzké ranní rozednívání, večerní západ té ohnivé koule, či pestrobarevné červánky? Fotíte za plného slunečního jasu v protisvětle či se snažíte zachytit kouzla jím vytvořená? Pochlubte se!

IV kolo – Dívej se ne mne!

Uzávěrka: 7. 3. 2011

Vyhodnocení: 5/2011

Zkusíte portrét nebo svůj autoportrét? Jak se říká, nikdo nejsme stejný a každý jsme originál. I v tom je dokonalost tohoto fotografického žánru. Jsou portréty klasické, reportážní, dokumentární a jaké ještě?

V kolo – Černá nebo bílá?

Uzávěrka: 4. 4. 2011

Vyhodnocení: 6/2011

Černobílá fotografie nevyšla z módy. Naopak i dle vaší hojné a kvalitní účasti v minulém ročníku je vidět, že jí umíte a chcete ke kořenům fotografie. Inu, pojďme tam a ukažme tu černobílou krásu.

VI kolo – Zachyť mé divočení!

Uzávěrka: 9. 5. 2011

Vyhodnocení: 7/2011

Divocí i domácí, ochočení tvorové patří mezi nejvděčnější fotografické objekty (či subjekty?). Jsou velcí i malí, přítulní i nebezpeční. Pohled jejich očí skrývá lásku, důvěru, oddanost či nepředvídatelný úskok?

VII kolo – Tak to je náš život!

Uzávěrka: 11. 7. 2011

Vyhodnocení: 9/2011

Každodenní život? Lidé kolem nás? Prostředí, ve kterém žijeme, sousedé, které potkáváme. Lidé ve svých domovech a na ulici, v parcích na horách, v metru či vlaku… Náš svět, náš domov, naše životní prostředí.

VIII kolo – Podívej se zblízka!

Uzávěrka: 8. 8. 2011

Vyhodnocení: 10/2011

Milujeme makro a detaily. Zdánlivě jednoduché a krásné. Avšak, kdo se chce do makrofotografování opravdu pustit, musí být velmi dobře připraven. Současná technika mu hodně umožní a výsledek překvapí.

IX kolo – Odhalené půvaby rostlin

Uzávěrka: 5. 9. 2011

Vyhodnocení: 11/2011

Užijme si společně ladných křivek všemocné flöry a otevřených náručí nádherných květů. Po celém světě najdeme statisíce vhodných objektů. Ony rostlinné modely září milióny odstínů barev jejichž podstatnou část musíte zachytit.

X kolo – Ukaž kde jsi byl?

Uzávěrka: 3. 10. 2011

Vyhodnocení: 12/2011

Cestovatelská fotografie je široká a patří k nejoblíbenějším. Není nic krásnějšího, než si v klidu zopakovat úchvatné scenérie navštívených krajů a zážitky z letních, zimních, ale i podzimních cest a putování.

Po nějaké době jsem zas zavítal mezi žáky ZŠ Pastviny v Brně. Tentokráte se žádostí z ředitelství abych ve škole nafotil propagační fotky s tématem “školního života”. Nakonec jsem ve škole strávil dvě vyučovací hodiny. První z nich na bazénu a druhou nejdříve v první a poté ve čtvrté třídě. A řeknu vám, školní svět se od doby kdy já seděl v lavici základní školy celkem dost změnil. Uprostřed tříd je teď (alespoň tedy na Pastvinách) volný prostor a děti mají možnost trávit školní výuku v kolektivu nejen u lavic, ale v hloučcích na koberci uprostřed třídy. Což bylo perfektní. Navíc mi ten den i vyšlo nádherné podzimní slunce, takže jsem nemusel použít blesk.

Po dlouhé době jsem zavítal do matičky Prahy. A jako správný blázen do focení jsem sebou táhl foťák, protože by to jinak nebyl správný výlet, že. Času bylo plno a plán nebyl žádný, rozhodl jsem se tedy pro procházku centrem s tím, že jsem zakotvil na Staromáku. Chtěl jsem využít toho, že mám čas k nafocení orloje. A tak jsem tam stál a přemýšlel, jak vyfotit orloj aby se nekácel a přitom abych neměl v záběru žádné turisty, dostal jsem nápad. Kašlat na orloj a fotit lidi co se okolo něj motají. Fluktuace je velká a vzhledem k tomu, že byl nádherný podzimní den, bylo plno materiálu. Slečny v minisukních a různobarevných lodičkách, chlapíci v kraťasech, turisté ze všech možných zemí s tlustými šálami okolo krku, skotští fanoušci s chlupatýma nohama. A řeknu vám, stálo to za to. 3 hodinky s objektivem namířeným do kypícího a přelévajícího se davu. Tváře plné úžasu nad památkami, foťáky a objektivy namířené na orloj. Nad hlavami davu sem tam trčící ruka s barevným deštníkem patřící průvodci a mezi tím vším slečna v retro brýlých, podzimním kabátku ze začátku 80. let a červených lodičkách. Asi jako jediná si všimla, že nejsem turista zajímající se o krásy Prahy, ale že mne více zaujali lidé a neustále přede mnou prchala, takže mi s ní nevyšla prakticky žádná fotká, ale to už je osud. Snad jí tam potkám někdy příště…

Po chvíli nastává krize a já se uchyluji ke knize. Ale ani při čtení mne neopouští vtíravý pocit kdesi z temných koutů mé mysli, tichoučký hlásek jenž mi neustále opakuje “zkus to, zkus to ještě jednou“. Nedá mi to teda a začínám bušit do kláves, zuřivě škrtám v bloku a lidé okolo mne si asi myslí, že jsem blázen. Já je ale nevnímám, píšu o tom co mne baví, co mám rád a o čem se chci podělit s celým širým světem. Bohužel v okamžiku kdy sáhnu po šálku kávy přichází vítr a odnáší závěr. Závěr toho co jsem psal a já jsem zase na začátku, tupě zírám na LCD a přemýšlím co s textem udělám. Několikrát se ještě pokusím napsat řádky které by trápení ukončily, ale nic. Nedaří se a já trpím, úpím, dopíjím kávu, zavírám víko macbooku a odcházím.

Sličná servírka nevěřícně zírá na bankovku kterou jsem jí vrazil do ruky se slovy “drobné si nech, krásko”. A dveře za mnou se zavírají.

——–

Doma, znovu zírám do písmenek které nedávají smysl. Přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta a můj ukazováček se blíží ke klávese DELETE.

Je to snad osud? Nikdy už nic nenapíšu? A co když nebudu ani moct fotit, co i když za hledáčkem příjdu o ideu, o svou múzu která se o mne stará abych nezašel na úbytě? Nevím, poslední milimetry dělí nervové zakončení na špičce mého prstu od setkání s nemilosrdným černým plastem ze kterého prosvítá bledá záře skrze písmenka. Možná teď to příjde a já svůj text dopíšu a všichni budou spokojení….

DELETE

Jen pořád nevíme jestli umí štěkat…