Před nějakou dobou mi byl zapůjčen GPS logger iBlue 747. Výborná hračka se skvělou citlivostí, nízkou hmotností a naprosto skvělou výdrží (až 32 hodin). Přístroj má miniUSB konektor pro dobíjení a komunikaci s počítačem. Po připojení k macbooku s OSX Lion jsem však nebyl schopen z loggeru vytáhnout uložená data. Logger se netváří jako další disk, potřebuje ovládací software. Chvilku jsem hledal na netu, ale najít software od výrobce pro OSX se mi nepodařilo. Naštěstí jsem narazil na web www.bt747.org. Na tomto webu je k nalezení komunitně vyvíjený soft v Javě, tedy pro všechny platformy, určený MTK/MTK II-Chipset.

Bohužel po spuštění BT747 se mi nepodařila navázat komunikace s loggerem. Končil jsem na tom, že port je již otevřený. Ověřil jsem si, že opravdu nic nekomunikuje s loggerem přes USB nebo BT a dal jsem se do procházení různých fór a nakonec jsem našel funkční řešení. Problém je, pravděpodobně, v 64bitové Javovém ovladači.

Postup:

1. V terminálu je třeba použít příkaz sudo mkdir /var/lock který vytvoří v adresáři var podardesář lock
2. Následuje příkaz sudo chmod 777 /var/lock který do tohoto adresáře umožní zapisovat každému
3. Na stránkách silabs jsem našel driver pro OSX pro USB2UART Bridge
4. V BT747 jsem vybral File->Populate serial Port menu
5. Connect /dev/cu.SLAB_USBtoUART

Cena k jednání, začneme na 3500Kč. Při rychlém jednání sleva (čti tento týden). K prodeji je netbook s originálním příslušenstvím a krabicí.

Specifikace

V pondělky jako je tento mě napadá proč vlastně dělám to co dělám. Pátek, sobota a neděle stály za to. Za těch 72 hodin mám najeto skoro 1100km, polovinu s vozíkem. naspáno ani ne 7 hodin a odměřeny 3 velké závody. Páteční a sobotní mistrovství tělesně postižených na Lužánkách. Sobotní mistrovství vodní záchranné služby ČČK na Lipně a nedělní Strakonický Zlatý FEZ. Dneska se cítím jako zbytej pes a nedělní večer mám takový zamlžený.

A proč že to dělám?

Peníze to nejsou, asi je to tím, že jsem dost velkej blázen na to vymačkat z víkendu co nejvíc. Navíc tolik nádherných východů a západů slunce v jižních Čechách jsem v životě neviděl. A nebo to bude prostě tím, že mě to baví a mám rád nové výzvy a zkušenosti. A nebo možná za tím bude těch pár obrázků co jsem o víkendu udělal. Nevím, ale jsem zvědavý na 1. červnový víkend v roce 2012.

Pro příště

• Náhodné pořadí fotek
• Omezit počet plaveckých fotek na 2/3
• Trošku živější hudbu
• Maximálně 5 minut

Výstava se koná v Křížové chodbě na Brněnské radnici, vchod z Dominikánské ulice a to od 30. března do 26. dubna. Vstup je zdarma. Vystavené fotky jsou výběrem z více než 250 soutěžních prací a jsou velmi povedené. Zastoupeny jsou tradiční tak i netradiční sporty. Určitě je na co koukat.

Harry si jednou rukou zapálil cigaretu a současně druhou rukou nabídl krabičku Ivarssonovi, který zavrtěl hlavou. “Ošklivý zlozvyk, tohleto, Hole.” “To máte pravdu.” Harry vstrčil krabičku camelek do náprsní kapsy. “Člověk by neměl nabízet cigarety, měl by předpokládat, že gentleman si koupí vlastní. To řekl Benjamin Franklin”

Nemesis (2002, Sorgenfri), zatím poslední do češtiny přeložená kniha Norského spisovatele Joa Nesbøho (29. 3. 1960). 4 kniha z 8 dílné serie (prozatím…) o policistovy Harrym Hole. V roce 2002 byla oceněna Mads Wiel Nygaard’s Endowment. Kniha kterou bych v knihkupectví minul, protože detektivky nemusím. Kdybych to ale udělal byla by to velká chyba. Je totiž napsána velmi čtivě a ačkoliv se zápletka zdá velmi jednoduchá ukáže se, že to není tak úplně pravda.

Hlavním hrdinou je Hole, Harry Hole. Detektiv z oddělení vražd. Muž který má neustále u sebe krabičku cigaret a na rameni démona alkoholu. Muž kolem kterého mají ženy tendenci umírat. Není to žádný perfektní člověk, má své chyby, veskrze je to ale sympaťák. Kvůli alkoholu byl skoro vyhozen od policie, ale jeho dobrý přítel, kolega a přímý nadřízený Bjarne Møller mu pomohl.

Podzimní příběh začíná celkem banálním přepadením banky, jakých se v Norsku odehrává plno. Nebýt toho, že lupič zastřelí pokladní. Střelí ji zblízka do hlavy a do kamery ukáže 6 prstů na znamení, že peníze z trezoru dostal o 6 vteřin později než kolik byl časový limit. Toto přiláká pozornost Harryho. Vyšetřování je totiž vedeno jako loupežné přepadení, s čímž Harry nesouhlasí. Dostane tedy k ruce zdatnou kolegyni Beátu Lønnovou, dceru nyní již mrtvého známého policisty. Beáta nahrazuje Harryho býval kolegyni, která byla zavražděna. Její vražda, ačkoliv se stala již před dávnou dobou, je pro Harryho stále nevyřešená. Přestože ji policie uzavřela, Harryho touha dostihnout vraha jeho bývalé kolegyně žene stále vpřed. Tato událost, pro děj nepodstatná se prolíná s hlavním motivem a ke konci knihy je zcela jasné proč. Spolu s Beátou se vrhnou do řešení případu který je nakonec mnohem složitější než se zdálo.

Všechno se ještě více zamotá když se Harrymu ozve dávná láska Anna. Rozpoutává se tak hra intrik poháněná mstou. Msta a odplata je, dalo by se říci, pohonem všech a všeho. Ona i Nemesis je ve skutečnosti řeckou bohyní pomsty. Do příběhu mimo jiných vstupuje také rom Raskol. Sice sedí ve vězení za přepadení banky, ale je to velmi mocný hráč. I z vězení totiž dokáže Harrymu pomáhat, ale mnohdy i zamotat hlavu.

————

Nemesis je kniha kterou jsem přečetl skoro jedním dechem. Nenarazil jsem na pasáž která by mně nudila, spíše naopak. Čím více jsem se blížil závěru, tím více se příběh zamotával. Už, už to vypadalo, že Harry našel vraha, ale ono ne. Zase to bylo trochu jinak a Harry znovu tápal v temnotě. A já tápal s Harrym. Pár stránek před koncem knihy jsem skoro nevěřil, že dojde k rozuzlení. Nezbývalo totiž dost stránek. Nakonec se, ale rozuzlení ukázalo a pointa byla výborná, poslední řádek, poslední stránky přinesl Harrymu odpověď na kterou čekal již velmi dlouho.

Přiznám se, že dočtení této knihy ve mě vyvolalo 2 touhy. 1. chci se o Harrym a jeho životě dozvědět něco víc, takže moje příští kroky určitě povedou do knihkupectví pro některou z dalších knih ze série o Harrym. 2. musím se naučit vyslovovat severská jména.

P.S.: 1. dubna kniha vychází, tak šup, šup objednávat. Opravdu výborná věc.

Začátkem roku jsem se tak trochu zbláznil a začal jsem se hýbat. A protože mě to baví, tak jsem u té trošky sportu vydržel. Jenže mojím problémem je přelétavost. Nedokáži v myšlenách vydržet u činnosti co právě dělám, utíkám v hlavě za nečím co bych měl zrovna v tu chvíly dělat. Proto pro takové činnosti jako je sport hledám doping. Něco co mi udrží pozornost. A to něco je hudba. iPod naplněný hudbou co mne baví a kterou mám rád. Když si pustím Placebo – Meds, vydžím na šlapadle klidně hodinu a půl a jsem spokojený.

Jenže ve vodě je to jiné. Tam to akorát šplouchá a já ztrácím koncentraci a přestávám plavat. A to je škoda, když jsem na bazéně minimálně 4x týdně, že… =) Naštěstí jsem nedávno někde zahlédl vodotěsné pouzdo na iPhone/iPod od firmy DiCAPac. Netrvalo to dlouho a pouzdro bylo doma.

První dojmy

Po otevření krabice na mne vykouklo samotné pouzdro, sluchátka, špunt na uzavření otvoru na sluchátka, průchozí těsnící špunt pro strčení sluchátek do pouzdra a šnůrka na krk. Pouzdro je z měkčeného plastu a zdá se být celkem robustní. Přední stěna má průhledný otvor velikosti iPodu classic, takže na ovládání je velmi dobře vidět. Zbytek pouzdra je mléčně zabarvený a skoro neprůhledný. Na zadní straně je úchatka na provlečení popruhu na ruku který je z příjemné látky, takže nehrozí odírání paže. Místa kudy by do pouzdra mohla vniknout voda vypadají celkem neprostupně a myslím si, že se není čeho obávat.

Poprvé ve vodě

První zkušenosti ve vodě? Lehce mne překvapilo, že iPod classic má kapacitní ovládání (překvapilo ve smyslu, že jsem si toho doposud nevšiml). Voda se totiž chová stejně jako prst. Takže při prvním ponoření jsem najednou hudbu neslyšel, po pár záběrech byla zase nastavena na max. Což nebylo potěšující a znamená to, že musím před plaváním zamknout ovládání. Což není tak snadné, protože když je iPod v pouzdře, bez otevření se k HOLD ovladači skoro nedá dostat.

Další věcí jsou sluchátka. V tomto případě jsou sluchátka pecky a to celkem velké. Zvuk není ideální, velmi silně basují. Ale to je pravděpodobně daň za vodotěsnost. Po pár testech se mi osvědčilo nastavit hlasitost asi na 2/3 maxima, v EQ snížit basy na polovinu a přes uši si přetáhnout plaveckou čepičku, která pomůže držet sluchátka na správném místě. Pak je zvuk celkem snesitelný, ale záleží na interpretovy.

Pouzdro na paži v plavání nijak silně neomezuje, ale je dobré si jej nasadit na ruku vzůru nohama, tedy uzávěrem směrem k dlani. Při startu a po obrátkách má pouzdro tendenci odstávat od ruky vlivem proudění vody a obrácení vzůru nohama toto chování z velké části eliminuje. Kabel od sluchátek neruší, táhne se po ruce a celkem rychle jsem jej přestal vnímat. To samé bylo se sluchátky. V uších drží celkem překvapivě dobře a ani při kraulu nevypadávají.

Závěrem

Pouzdro jako takové není špatné. Svůj účel plní více než výborně – iPod zůstává v suchu. Na ruce drží dobře, sluchátka nezavazí. Skoro není co vytknout. Tedy až na pecky. Po hodině mě z nich bolí uši. Na suchu preferuji pecky, ve vodě asi v této cenové relaci moc na výběr nemám. =/ Zvuk je použitelný, ale v okamžicích vydechování je hudba přehlušena. S tímto jsem ale počítal, takže to za mínus nepovažuji. Uvidíme jak se osvědčí při častějším používání.

Minulý článek ve mně vzbudil touhu znovu se probrat archívem a podělit se s dalšími fotkami které páchám po bazénech v republice. Tentokráte se vrátím zpátky o 7 měsíců. Na Velkou cenu města Ostravy. Původně jsem tam jel s myšlenkou jen udělat několik fotek, ale jak to už tak bývá, skončil jsem za stolkem s časomírou. To bude asi osud. Naneštěstí si mi dařilo odbíhat, takže fotek jsem udělal dost. Bohužel, oč je Ostravský bazén krásnější než ostatní padesátky, o to hůře se na něm fotí. Okna ve stejné úrovni jako hladina sice dovnitř pouštějí dostatek světla, ale to světlo způsobuje tolik odlesků, že se pomalu fotit ze 3 ze 4 stran nedá. Když se ale zadaří a je trocha času, dá se hrát s protisvětlem a pak lezou z foťáku hodně zajmavé věci (fotky 7, 8, 11 a 12). Další možností, odkud stojí za to fotit, je skokanská věž. Ale z nadhledu musím ještě potrénovat, protože fotky nejsou ideální.

Po chvíli nastává krize a já se uchyluji ke knize. Ale ani při čtení mne neopouští vtíravý pocit kdesi z temných koutů mé mysli, tichoučký hlásek jenž mi neustále opakuje “zkus to, zkus to ještě jednou“. Nedá mi to teda a začínám bušit do kláves, zuřivě škrtám v bloku a lidé okolo mne si asi myslí, že jsem blázen. Já je ale nevnímám, píšu o tom co mne baví, co mám rád a o čem se chci podělit s celým širým světem. Bohužel v okamžiku kdy sáhnu po šálku kávy přichází vítr a odnáší závěr. Závěr toho co jsem psal a já jsem zase na začátku, tupě zírám na LCD a přemýšlím co s textem udělám. Několikrát se ještě pokusím napsat řádky které by trápení ukončily, ale nic. Nedaří se a já trpím, úpím, dopíjím kávu, zavírám víko macbooku a odcházím.

Sličná servírka nevěřícně zírá na bankovku kterou jsem jí vrazil do ruky se slovy “drobné si nech, krásko”. A dveře za mnou se zavírají.

——–

Doma, znovu zírám do písmenek které nedávají smysl. Přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta a můj ukazováček se blíží ke klávese DELETE.

Je to snad osud? Nikdy už nic nenapíšu? A co když nebudu ani moct fotit, co i když za hledáčkem příjdu o ideu, o svou múzu která se o mne stará abych nezašel na úbytě? Nevím, poslední milimetry dělí nervové zakončení na špičce mého prstu od setkání s nemilosrdným černým plastem ze kterého prosvítá bledá záře skrze písmenka. Možná teď to příjde a já svůj text dopíšu a všichni budou spokojení….

DELETE